Říjen 2018

Smích a pláč

29. října 2018 v 19:48 | Marčélla |  Téma Týdne
Posílám všem úsměv z dáli,
aby jste se všichni smáli.

Ať žijeme v radosti,
i když máme starosti.

Komu se úsměv nelíbí,
ať zadek někomu políbí.

Smutek, jakoby nám život utek,
smích přeci není žádný hřích.

Radujme se a veselme,
svoje písně zpívejme.

My svobodnou vůli máme,
čemu přednost všichni dáme?

Komu ovšem dobře není,
tím se u něj volba mění.

Bolest, či pláč k životu patří,
potřeba z nás je dostat ven stačí.

Vše smutné z nás vždy odchází,
štěstí a radost opět příchází.

Koloběh štěstí a smutku,
prožíváme všichni vskutku.

To je vše co na srdci mám,
slunce v duši já přeji Vám.

Zdroj: Douman TV

Cena

26. října 2018 v 17:51 | Marčélla |  Životní zkušenosti a lekce
Cestou trnitou, cestou nelehkou,
nechává svou minulost za sebou.

Chvilky spojené s radostí,
je nyní velkou bolestí.

Přestože zklamání v sobě cítí,
další cestu před sebou vidí.

Mnoho darů nese si sebou,
zkušenosti cenné to jsou.

Cení si každičké krásné duše,
která se s láskou učí tiše.

Jak se naučit cenit si sebe,
je to jistý cíl, vrátí se do nebe?

Vesmír duši zkouší stále,
zda život na zemi zvládne.


Kde jsou ty časy, kdy nebylo tolik reklam

23. října 2018 v 21:00 | Marčélla |  Téma Týdne
Víte, já si pokaždé říkám, že k danému tématu nemám co říct (napsat). Ale vždy mi vlítne jedna myšlenka do hlavy, mě to nedá a stejně něco napíšu. Určitě máme všichni krásné vzpomínky byť je to na cokoliv, kohokoliv a čehokoliv. Také jich mám spoustu, ale co poslední dobou nemůžu strávit jsou reklamy. Všude, kde se kouknu je reklama.


Jdu do práce po cestě reklama s politikou. To bude krásný den, říkám si. V práci sem tam kouknu na mobil a ta reklama musí být i v mobilu. Jak nečekané. Jdu z práce po cestě a co nevidím? Ooo další reklama, tentokrát to byla milejší reklama" Cvičte s námi". Říkám si, jo ty reklamy s námi krásně cvičí. Přijdu domů, zapnu si rádio a co právě hlásí? Reklama, reklama, reklama. Jsem si teď vzpomněla na film s kachnami. Hmmm kvůli reklamám jsem zapoměla jak se film jmenuje. Tam to byla samá kachna, kachna, kachna nebo kachny? Už nevím.


Zapnu noťas a už se pomalu bojím co se mi ukáže. Otevřu si prohlížeč ....já na ty reklamy nechci koukat, ale ony chtějí, abych je viděla. Prostě jsou všude. Na blog, kde se přijdu odreagovat, nebo uklidnit, vidím reklamy taky už všude. Nedivte se mi, že už mi z toho hrabe. A tak ráda vzpomínám na ty časy, kde reklamy nebývaly. Možná byly, jen ne určitě všude a tolik, jako v dnešní době. Ráda vzpomínám na dětství, protože jestli jsem byla doma nebo venku, nikde nebyly reklamy. Proto je to jedna z mých nejkrásnější vzpomínek.

Slunce v duši všem a hlavně s klidem.Nevinný


Co se děje na Blog.cz

21. října 2018 v 23:08 | Marcela |  Potřeba uzemnit se
Stále pozoruji dění na Blogu.cz, kde jsem si založila svůj první web jako deníček. Začátkem září se na stránkách staly situace, které některé blogery přinutily přemýšlet o jiném hostingu. Netuším jakou dobu se modernizace blogu upravuje, ale podle komentářích zřejmě již delší dobu.

Postupný přechod na nové servery zřejmě není jednoduchý a někteří lidé jsou netrpěliví. Z jedné strany se ani nedivím. Myslím si, že když se něco takového obnovuje, měli by být blogeři více informováni. Jenomže to se neděje. Lidé píší, ptají se a odpovědi nejsou žádné.

Na druhou stranu si říkám, že i ti, kteří na obnovení pracují, nemají čas jen na různé odpovědi. Je to pochopitelné. Jen se zamýšlím nad tím, proč jsou dobře funkční jiné hostingy? Třeba proto, že jsou některé placené? A když ne tak asi proto, že člověk, co zodpovídá za chod webu je zřejmě dost zodpovědný a věnuje tomu více času?

Otázkou ovšem také je, jestli se na modernizaci skutečně pracuje. A jestli ne, asi by se situace měla změnit tím, že ten kdo má chod blogu na starosti, by měl na rovinu napsat, že se Blog.cz ruší. Ovšem to se také neděje. Co si počít v takové situaci? Někdo je trpělivý a čeká i přesto, že vidí na svém blogu samé reklamy.

Jiní odcházejí a další si zálohují své weby. Já stále čekám a nechávám všemu volný průběh. Ono to nějak dopadne. Vyzkouším si svoji trpělivost a také své pocity jestli zůstat, nebo přejít na jiný hosting. Pokud mám blog založený pouze jako deníček, není proč odcházet.


Střídání letního a zimního času

18. října 2018 v 13:13 | Marcela |  Potřeba uzemnit se
Blíží se konec měsíce, kdy si budeme muset posunout ručičky na hodinách na zimní čas. Nevím jak to mají ostatní, ale mě zimní čas vyhovuje. Ráda si pospím a zjistila jsem, že i tělo tak reaguje. Je nastavené na určitou hodinu jak ke spánku, tak i k probuzení a to i když je letní čas.
Přesto si stále dávám otázku proč musí být střídání času, k čemu je to dobré? Proč nemůže být jeden čas? Asi si tuto otázku pokládá hodně lidí nejen u nás v Česku, ale i v dalších zemích.

Diskuzí na toto téma je hodně a já jsem zvědavá jak to vše dopadne. Nedávno jsme v práci o tom diskutovali a všichni se shodli, že by střídání letního a zimního času zrušili. Jenomže někteří jsou pro letní a další zase pro zimní čas.
I když jsou názory různé myslím si, že je jedno jaký čas zůstane, protože oba mají výhody i nevýhody. Kéž by byl nastaven už jen jeden jediný, ať je jakýkoliv.

Upřimně já z toho půlročního zorientování nemám nic jiného než si na to zvyknout, což mě a mému tělu nedělá dobře. Akorát jsem znechucená, protože je to pro mě kravina, kterou někdo vymyslel k účelu svému. Takže za deset dní nás čeká změna a pro mě ten dobrý čas. Ten, který mi vyhovuje a zřejmě nebudu jediná.
Co si o tom myslíte vy? Jaký čas je vám milejší? Jste pro, aby zůstal jeden čas?


Slunce v duši všem.Mrkající
smích

Nemám zdání, co mě k tomu dohání

15. října 2018 v 12:53 | Marčélla |  Téma Týdne
50 odstínů sebe samé,
ve mě je toho dosti.

Vědět které jsou mi dané,
je hodně starosti.

Proč se jimi zabývat,
raději se budu usmívat.

Přesto je postupně poznávám,
na sobě to jistě znát nedávám.

Něco mě k tomu nutí,
ale mě to děsně prudí.

50 odstínů sebe samé,
vím, že poznávat je,
je mi prostě dané.

Více o tom nebudu přemýšlet,
nejlepší je raději nemyslet.

Slunce v duši všem, přeji krásný den.







.

Proč se bojíme, nebo štítíme některého hmyzu?

10. října 2018 v 17:39 | Marcela |  Téma Týdne
Když jsem si tak přemýšlela na tímto tématem, říkala jsem si, jak dlouho jsem se štítila brouků a celkově hmyzu. Ovšem ne všech. Ptám se sama sebe proč my lidé to tak máme? Vzpomínám na pohádky o broučcích, o čmelácích, motýl Emanuel, včelka Mája, Ferda mravenec a tak bych mohla pokračovat. Jsou to sice jen pohádky, ale v nich je jakési kouzlo hmyzu zřejmě i dle našich představ. Aspoň v těch pohádkách je vidíme, jak jsou krásní.

Některý hmyz nám pomáhá, jsou neškodní a jiný je zas otravný jako třeba moucha, nebo komár. Já se vždy štítila pavouků a přitom pavouk mi nyní dává určitou symboliku. Poslední dobou mám spíš z nich respekt. Ovšem mít na sobě velkého pavouka tak dostanu asi infarkt. Když jsem byla malá, všechen hmyz co se mi nelíbil jsem zabila. Dnes se ptám, jaký právo jsem měla k tomu, abych toto dělala.

Nevím proč, ale poslední dobou najdu na balkoně kobylky. Dokonce si kočka chtěla smlsnout na kobylce, když na ní číhala v kuchyni. Nechytnu hmyz do ruky, jak to někteří umí a tak jsem kobylce otevřela okno a trochu popohnala, ať uteče před kočkou. Naše čičina je lovec hmyzu. Že chytá mouchy mi nevadí, ale u kobylky mi to vadilo. Je pravda, že některý hmyz dokáže ublížit i na zdraví. Jenomže to děláme i my mezi lidmi. Myslím si, že i hmyz se brání před člověkem, tak jako my se bráníme před nimi.

V jednom článku jsem vložila foto vosy. Dřív bych ji něčím pleskla. Teď jsem ji pozorovala. Pozorovala jsem její krásu, a to jak chtěla okoštovat můj pohár. Kdybych jí odehnala, je jasný, že by se začala bránit a mohla by mě píchnout. Proč dělat něco takového, když stačí mít z ní respekt a podívat se na ní jiným úhlem. To, že se nám brouci a další hmyz vzhledově nelíbí, nemusíme je zabíjet. Stačí je vyhodit do přírody. Přiznám se, jak mě začne hmyz napadat, buď utíkám, nebo je odháním. Ale kdyby mě měl napadnout nějaký jedovatý pavouk, který dokáže zabít, bránila bych se i zabitím.

Jak to máte vy? Snažíte se dát i vy hmyzu svobodu, nebo je něčím plesknete?

Slunce v duši nám všemNevinný


Pokušení

3. října 2018 v 21:35 | Marcela |  Potřeba uzemnit se
Šeptem řekl dvě slova "miluji tě",
srdce rozbušilo se jí okamžitě.

Jen na malou chviličku,
měla teplo v srdíčku.

Po té přišla bolest na hrudi,
seděla rozčílená bez hnutí.

V ten moment ptá se sebe,
co se to tu sakra děje?

Překvapeně se zas uklidnila,
sílu v sobě víc nabrala.

Její rozhodnutí je pevné,
srdce s láskou otevřené.

Duše ji zpívá písničku,
"leť ke svému štěstíčku".

Ohlídla se za minulostí,
smířená s radostí.

Nikdo je už nerozdělí,
tím se vše u nich mění.


Rovnováha

1. října 2018 v 20:08 | Marcela |  Téma Týdne
Kdo tanec miluje, v životě se raduje.


Každý člověk si v životě prošel a prochází zkušenostmi, které mu byly a jsou dané. Každý si prožil to své dětství a od toho se vyvíjí, jak žije a jak může dále žít. Všichni máme nějaké trápení, starosti, prohry, boje, ublížení, ponížení, smutky, ukřivdění, potlačování, utlačování a já nevím co všechno. Ale všichni máme i radosti, výhry, smíření, poznání, uznání, zodpovědnosti všeho druhu, mír, klid, harmonii a lásku k někomu, či něčemu. Je toho tolik, co my žijeme - plus a mínus, nebo pro a proti, či tma a světlo. Co tím chci říct? Toto vše je pro mě rovnováha a my si tu svoji rovnováhu hledáme celý život.

Jsem tím, kým nemám být. Když jsem se nad tímto tématem zamyslela, přišla mi myšlenka, že já to mám opačně. Jsem ta, kterou mám být. Od dětství jsem trpěla méněcenností. Zřejmě mi do vínku bylo dáno, abych v mém životě našla svoji hodnotu, víru v sebe. Když se podívám do minulosti, jsem vděčná za to, co mi život přinesl. Díky životním zkušenostem a pomocí různých lidí, co mi do života přišli a ještě přijdou, nacházím to, co jsem hledala. Víru v sebe. Není to jednoduchý, protože jsem do teď sama se sebou hrála falešnou hru.

Hrála jsem si na to, jak jsem spokojená a jakou v sobě mám harmonii. Nebylo to tak. Dochází mi, že spokojená ještě nejsem. Popravdě se pořád cítím jakási svázaná. Vidím to na svém příteli. Našla jsem v něm odraz sebe samé. Vlastně on mi jen ukazuje, jak malou hodnotu k sobě mám. Vždy jsem si říkala, že bez partnera nedokáži žít. Do teď jsem nebyla a ještě nejsem sama. Měla jsem a stále mám ráda lidi kolem sebe. Jenom už někdy mám potřebu být i bez nich a v tom já nacházím ten svůj klid. Uvědomuji si, že neumím žít sama se sebou. Proč to tak je? Strach? Možná.

Dokud v sobě nenajdu svoji hodnotu, nemohu žít ani s partnerem v klidu a harmonii. Alespoň teď to tak cítím. Nemám to svoje zázemí, jaké si představuji a proto nejsem spokojená. S přítelem žiji v jeho bytě a já se cítím v jistých situacích omezována. Asi si ještě neumím říct o určité věci, protože si nevěřím, ještě nemám tu sebehodnotu, kterou hledám. Ovšem není to jediný důvod, co mě tíží. Zřejmě potřebuji být úplně sama, abych našla to co mi chybí. Možná potřebuji změnu, abych nabrala další zkušenosti.

Je to zhruba 2 měsíce, co jsem potkala na nádraží zvláštního človíčka. Vůbec jsem ho neznala, ale přišel mi hodně blízký. Jako bych ho znala, jen nevím do teď, kde ho zařadit. Koukala jsem na něj, zamyšlená a smutná. Když přišel blíž, z ničeho nic se u mě zastavil a řekl mi "holka tancuj a zpívej a na svět se směj, vždyť je nám hej a tak si té krásy i tvé dopřej" , a šel dál. A tak si jeho slova pamatuji. Byly tak hřejivé a láskyplné, a já byla najednou plná energie. Tančím a zpívám si (doma), je mi celkem fajn, ale ještě mi něco chybí.Smějící se
Prostě takový je život, a jestli jsem měla být jiná, tak asi nejsem. Jsem ráda, taková jaká jsem.


Vždy říkám mějte slunce v duši. Teď mi docvaklo, že to neříkám sobě.
Slunce v duši určitě mám, ale jsou chvíle, kdy nacházím v duši i smutek.
A tak to má být, to je přeci rovnováha.

Slunce v duši všem a mě taky. Nevinný