Říjen 2018

Nemám zdání, co mě k tomu dohání

Včera v 12:53 | Marčélla |  Téma Týdne
50 odstínů sebe samé,
ve mě je toho dosti.

Vědět které jsou mi dané,
je hodně starosti.

Proč se jimi zabývat,
raději se budu usmívat.

Přesto je postupně poznávám,
na sobě to jistě znát nedávám.

Něco mě k tomu nutí,
ale mě to děsně prudí.

50 odstínů sebe samé,
vím, že poznávat je,
je mi prostě dané.

Více o tom nebudu přemýšlet,
nejlepší je raději nemyslet.

Slunce v duši všem, přeji krásný den.







.

Proč se bojíme, nebo štítíme některého hmyzu?

Středa v 17:39 | Marcela |  Téma Týdne
Když jsem si tak přemýšlela na tímto tématem, říkala jsem si, jak dlouho jsem se štítila brouků a celkově hmyzu. Ovšem ne všech. Ptám se sama sebe proč my lidé to tak máme? Vzpomínám na pohádky o broučcích, o čmelácích, motýl Emanuel, včelka Mája, Ferda mravenec a tak bych mohla pokračovat. Jsou to sice jen pohádky, ale v nich je jakési kouzlo hmyzu zřejmě i dle našich představ. Aspoň v těch pohádkách je vidíme, jak jsou krásní.

Některý hmyz nám pomáhá, jsou neškodní a jiný je zas otravný jako třeba moucha, nebo komár. Já se vždy štítila pavouků a přitom pavouk mi nyní dává určitou symboliku. Poslední dobou mám spíš z nich respekt. Ovšem mít na sobě velkého pavouka tak dostanu asi infarkt. Když jsem byla malá, všechen hmyz co se mi nelíbil jsem zabila. Dnes se ptám, jaký právo jsem měla k tomu, abych toto dělala.

Nevím proč, ale poslední dobou najdu na balkoně kobylky. Dokonce si kočka chtěla smlsnout na kobylce, když na ní číhala v kuchyni. Nechytnu hmyz do ruky, jak to někteří umí a tak jsem kobylce otevřela okno a trochu popohnala, ať uteče před kočkou. Naše čičina je lovec hmyzu. Že chytá mouchy mi nevadí, ale u kobylky mi to vadilo. Je pravda, že některý hmyz dokáže ublížit i na zdraví. Jenomže to děláme i my mezi lidmi. Myslím si, že i hmyz se brání před člověkem, tak jako my se bráníme před nimi.

V jednom článku jsem vložila foto vosy. Dřív bych ji něčím pleskla. Teď jsem ji pozorovala. Pozorovala jsem její krásu, a to jak chtěla okoštovat můj pohár. Kdybych jí odehnala, je jasný, že by se začala bránit a mohla by mě píchnout. Proč dělat něco takového, když stačí mít z ní respekt a podívat se na ní jiným úhlem. To, že se nám brouci a další hmyz vzhledově nelíbí, nemusíme je zabíjet. Stačí je vyhodit do přírody. Přiznám se, jak mě začne hmyz napadat, buď utíkám, nebo je odháním. Ale kdyby mě měl napadnout nějaký jedovatý pavouk, který dokáže zabít, bránila bych se i zabitím.

Jak to máte vy? Snažíte se dát i vy hmyzu svobodu, nebo je něčím plesknete?

Slunce v duši nám všemNevinný


Pokušení

3. října 2018 v 21:35 | Marcela |  Potřeba uzemnit se
Šeptem řekl dvě slova "miluji tě",
srdce rozbušilo se jí okamžitě.

Jen na malou chviličku,
měla teplo v srdíčku.

Po té přišla bolest na hrudi,
seděla rozčílená bez hnutí.

V ten moment ptá se sebe,
co se to tu sakra děje?

Překvapeně se zas uklidnila,
sílu v sobě víc nabrala.

Její rozhodnutí je pevné,
srdce s láskou otevřené.

Duše ji zpívá písničku,
"leť ke svému štěstíčku".

Ohlídla se za minulostí,
smířená s radostí.

Nikdo je už nerozdělí,
tím se vše u nich mění.


Rovnováha

1. října 2018 v 20:08 | Marcela |  Téma Týdne
Kdo tanec miluje, v životě se raduje.


Každý člověk si v životě prošel a prochází zkušenostmi, které mu byly a jsou dané. Každý si prožil to své dětství a od toho se vyvíjí, jak žije a jak může dále žít. Všichni máme nějaké trápení, starosti, prohry, boje, ublížení, ponížení, smutky, ukřivdění, potlačování, utlačování a já nevím co všechno. Ale všichni máme i radosti, výhry, smíření, poznání, uznání, zodpovědnosti všeho druhu, mír, klid, harmonii a lásku k někomu, či něčemu. Je toho tolik, co my žijeme - plus a mínus, nebo pro a proti, či tma a světlo. Co tím chci říct? Toto vše je pro mě rovnováha a my si tu svoji rovnováhu hledáme celý život.

Jsem tím, kým nemám být. Když jsem se nad tímto tématem zamyslela, přišla mi myšlenka, že já to mám opačně. Jsem ta, kterou mám být. Od dětství jsem trpěla méněcenností. Zřejmě mi do vínku bylo dáno, abych v mém životě našla svoji hodnotu, víru v sebe. Když se podívám do minulosti, jsem vděčná za to, co mi život přinesl. Díky životním zkušenostem a pomocí různých lidí, co mi do života přišli a ještě přijdou, nacházím to, co jsem hledala. Víru v sebe. Není to jednoduchý, protože jsem do teď sama se sebou hrála falešnou hru.

Hrála jsem si na to, jak jsem spokojená a jakou v sobě mám harmonii. Nebylo to tak. Dochází mi, že spokojená ještě nejsem. Popravdě se pořád cítím jakási svázaná. Vidím to na svém příteli. Našla jsem v něm odraz sebe samé. Vlastně on mi jen ukazuje, jak malou hodnotu k sobě mám. Vždy jsem si říkala, že bez partnera nedokáži žít. Do teď jsem nebyla a ještě nejsem sama. Měla jsem a stále mám ráda lidi kolem sebe. Jenom už někdy mám potřebu být i bez nich a v tom já nacházím ten svůj klid. Uvědomuji si, že neumím žít sama se sebou. Proč to tak je? Strach? Možná.

Dokud v sobě nenajdu svoji hodnotu, nemohu žít ani s partnerem v klidu a harmonii. Alespoň teď to tak cítím. Nemám to svoje zázemí, jaké si představuji a proto nejsem spokojená. S přítelem žiji v jeho bytě a já se cítím v jistých situacích omezována. Asi si ještě neumím říct o určité věci, protože si nevěřím, ještě nemám tu sebehodnotu, kterou hledám. Ovšem není to jediný důvod, co mě tíží. Zřejmě potřebuji být úplně sama, abych našla to co mi chybí. Možná potřebuji změnu, abych nabrala další zkušenosti.

Je to zhruba 2 měsíce, co jsem potkala na nádraží zvláštního človíčka. Vůbec jsem ho neznala, ale přišel mi hodně blízký. Jako bych ho znala, jen nevím do teď, kde ho zařadit. Koukala jsem na něj, zamyšlená a smutná. Když přišel blíž, z ničeho nic se u mě zastavil a řekl mi "holka tancuj a zpívej a na svět se směj, vždyť je nám hej a tak si té krásy i tvé dopřej" , a šel dál. A tak si jeho slova pamatuji. Byly tak hřejivé a láskyplné, a já byla najednou plná energie. Tančím a zpívám si (doma), je mi celkem fajn, ale ještě mi něco chybí.Smějící se
Prostě takový je život, a jestli jsem měla být jiná, tak asi nejsem. Jsem ráda, taková jaká jsem.


Vždy říkám mějte slunce v duši. Teď mi docvaklo, že to neříkám sobě.
Slunce v duši určitě mám, ale jsou chvíle, kdy nacházím v duši i smutek.
A tak to má být, to je přeci rovnováha.

Slunce v duši všem a mě taky. Nevinný